Mercha kostelník
Stará Bulušková zvostává se svou círou Toničkou sama v malý chalpě skerčený mezi volšema, že ji není pomalu ani viděť. Vo živobytí se staraj ušelijak. Pro kozu vyžnou serpem kdejakej pangejt, kousek vousa pro slepičišťata maj u baráku, topič scháněj až za verchy ve Vejnarovým háji. Ňákej ten chrůst nebo soušek, a někdy celý usúpaný a utermácený přitáhnou i kohát, na kerým se pelhonily třá kolik hodin.
„Jó jó, ďůče, chudej čloujek, ten má hnáty, jen aby dřel, aby je měl samej hlomouz,“ říkávala máma Bulušková cíři, dyž si u koryta věchýtkem slámy vomejvaly ruce a utíraly do záplatovaný zástěry.
V sennici porychtovaly něco k jídlu, loger byl na kachloukách, kozí mlíko taky, no a dyž byl ten bóži dárek tuze tverdej, tak se nadrobil – a pane, to bylo něco i pro melsnou hubu. No, a tak to šlo den jako den pod tím dřeujenným stropem. V koutě kalcouskej stau, za nim na překládku usedá Tonče, tahá za šnorc a už je slyšeť tu stejnou písničku – „na cuker, na kafe, na cuker, na kafe“. Stará zatím podojí kozu, pometlem zamete vokolo kamen a juž přisterkuje rozherkanou žilli ke kolourátku a souká civičky, aby ďúče mělo forotu. Na lajci u kamen leží kočik svinutej pěkně do klubička a potichu přede. Kolourátek verčí a stará přemejšlí. „Jakápak to je spravedlnosť, tadyllečky ďúče, třicitka na kerku a eště žánnej amant, aby ji vodved k voltáři. Jiný holky už dámno maj haverlanty, i ta prašiuka Kadavá se vodbyla – a tadylle Tonička, ďúče k sjetu, a nic.“ Tak přemejšlí a v duchu terentí máma, kerá by taky ráda měla círu zavopatřenou a ňákýho toho mňoučka v kolibce. Dyť se vobrátila i na duchaře a vo poslenim zasedání k ní přišla nebožka máti a poudala ji zkerz Mařenku Votočkovou, aby v kostele prosila panenku Marii vo ženicha, to prej pomůže, a Mařenka Votočková to je ňáký médium. Tončeti nic neřekla, vono by se jen vyšklíblo, vono je někdy jako malá chasa.
A tak neděle jako neděle, utichne stau a kolourátek putuje do kouta. Tonče přisterkuje na plotnu kousek masištěte, bandory na kucmoch a stará zatím vytahuje z truhly barchetovou sukni a kalmukovou svaremní jupku, na hlavu herbámnej šátek s verncouchama, škerpály kančkama svázaný pěkně přez ruku a mercolí hájem po měkkým mechu bosa přez vercha. Před samým kostelem se vobuje do svejch svarebních šútů a jako myška vpluje mezi věřící. Postaví se do kouta a tam čeká, jen vona sama ví, proč. Čeká, až falář domluví, až se kostel vyprázdní. A pak se z přítmí vyherne její scherbená postavička, pokřižuje se a rounou před panenku Marii. Brumlá svou žádosť a prosí vo vyslyšení. Joska Cardalu, kostelník, mercha zjedavá a kujón, už pokolikátý merčí babku Buluškovou, jak něco dermolí, spiklenecky vytahuje ze sponničky kadrovej pytlíček a do poklanničky sterká dromný grejcárky, jen to cinká. Věďál už vod duchařu, co si chce babka vymolliť. Vono se na těch horách čistě nic nesmelčí. A tak jennou se prašiuka skoval zrouna za sochu panenky Marie.
Přišla stará Bulušková, klekla na tverdou zem, zvíhne voči, sepne ruce a poudá: „Řekni mně, panenko Maria, udá se mi ďůče?“ A k jejímu zděšení se vozve kostelem: „Neudá!“ Rozklepala se a celá tumpachová broulila vyčítavě do nevinný tváře sochy. „ Dyť sem to hned věďala, že chudej čloujek nemá na sjetě zastáni ani u tebe! Dybych ti tak jako selky sterkala zlatky, to bys mě vyslyšela. No nešť, dyž ty nic, já taky nic. Vode dneška mě tu máš vidět!“
Dnes popervni nezazvonil v poklanničce ani grejcárek. Babka Bulušková terentila zle a celá nasupená hodila faldama, dlouhou sukněj zametala zem a kostelem se rozlehlo mocný prásknutí dveří. Tak připravil kostelník, prašiuka podčitá, křižlickou farnosť vo jennu věřící ovečku. Vod tý doby nepřekročila stará Bulušková práh ani u kostela a ani u duchařů.
Napsala Božena Mazánková